Jazyk počátků stč. literatury různých žánrů, dochovaných od samého začátku stol.; viz ↗periodizace vývoje češtiny. Nejdelší tradici má duchovní lyrika, objevuje se i duchovní epika (legendy), zachovaná zprvu jen ve zlomcích, epika světská (rytířský epos), pak i lyrika světská (milostné písně) a skladby dramatické. V polovině stol. se objevuje próza a ke konci stol. i literatura odborná (právnické spisy, filozofická díla Štítného). Ke konci stol. se č. dostává i do oblasti administrativní a diplomatické (vznikají č. listiny). Mnoho literárních textů té doby má cizí, nejčastěji lat. předlohy. Ty však nebyly překládány, nýbrž jen volně reprodukovány. Pouze biblické texty se překládaly přesně. Už začátkem 14. stol. existoval vedle překladu žaltáře také překlad evangelií, okolo r. 1360 byl vytvořen náročný překlad celého biblického textu; podrobněji ✍Kyas (1997), ✍Šlosar & Večerka ad. (2009:46–62), ✍Vintr (2012:43–62); viz také ↗prameny češtiny. Č. psaná literatura je už na začátku stol. jazykově vyspělá a jednotná, nediferencovaná zeměpisně. Byla však už diferencovaná stylisticky: v souhlasu s požadavky dobových lat. poetik byla schopna rozlišovat protiklad stylu vysokého a nízkého. Výběr stylu závisel na námětu a adresátu díla. Jaz. prostředky k vyjádření tohoto protikladu byly z plánu syntaktického a lexikálního, kdežto hláskosloví a morfologie byly ještě jednotné. Nízký styl byl v oblasti syntaxe blízký mluvenému jaz.: využíval jednodušší větné i souvětné stavby, v níž měla větší podíl parataxe, s málo diferencovanými a namnoze polyfunkčními spojovacími prostředky. Ve veršovaných textech se hranice veršů kryly s hranicemi syntaktických celků. Znakem vysokého stylu byla více než dvouvětá souvětí s komplikovanější stavbou, někdy více než dvoustupňovou, a tudíž na vedlejší větě mohla být závislá další. Ve veršovaných textech je symptomem vysokého stylu občasný nesouhlas mezi syntaktickou a veršovou stavbou, tzv. přesah: skutečnost, že syntaktický celek končí někde uprostřed verše. V próze se zřídka vyskytují rytmické klauzule vět, tj. rytmizované úseky v závěrech důležitých vět. V plánu pojmenovacím bylo symptomem nižšího stylu omezení na nepříznakové centrum slovní zásoby, tzn. její nejstálejší části užívané i v mluveném jaz. Znakem vyššího stylu je naopak lexikální pestrost, k jejímž prostředkům patří hromadění slov odvozených z téhož základu, využívání periferních vrstev slovní zásoby, tzn. slov citově zabarvených, nových slov patřících do civilizačních vrstev slovní zásoby, později i prvků terminologických, a dokonce i individuálních neologismů. Začíná se využívat synonym. Od začátku 14. stol. se uplatňuje ↗spřežkový pravopis, v jednotlivostech však ještě přežívá ↗primitivní pravopis.

1 Hláskosloví

Změna ’u > i se provedla během druhé třetiny 14. stol. Postihla tzv. přední variantu ’u, tzn. u po palatálním či palatalizovaném konsonantu. Nejdřív ’u ztratilo rys zaokrouhlenosti (asi ’u > ’ü) a pak splynulo s nejbližším vokálem, tj. s i (ü > i). Změna se provedla jak ve slovních základech, tak v koncovkách a postihla slabiky krátké i dlouhé: čuch > čich, chc’u > chci, kl’úč > klíč, kost’ú > kostí. Zeměpisný rozsah je omezený: v krátkých koncových slabikách nepronikla na Moravu, ale v dlouhých koncovkách sloves (dělajú > dělají) a v některých slovních základech (c’uzí > cizí) pronikla do dial.střmor. (podrobněji ↗středomoravská nářeční skupina). Východnější dial. jí nebyly zasaženy. Změna přispěla k rozrůznění tvarů jmenných (např. dat. sg. chlapu : oráči, akuz. sg. ženu : duši, akuz. sg. tu : ji) i slovesných (1. os. sg. nesu : kryji, 3. os. pl. nesú : kryjí). Impulzem byla fonologická tendence k odstraňování předních variant zadních vokálů.

Změna ’o > ě se projevila během 14. stol. Přední varianta ’o, kterou postihla, se vyskytovala jen v koncovkách a slovotvorných sufixech po palatalizovaných a palatálních konsonantech: dat. sg. dědic’ovi > dědicěvi, nom. pl. oráč’ove > oráčěve, gen. pl. zloděj’óv > zlodějiev, dat. pl. koňóm > koniem, srdc’óm > srdciem; prac’ovati > pracěvati. Vzhledem k omezeným pozicím realizace a v důsledku tlaku morfologického systému byly nově vzniklé podoby po čase většinou odstraněny analogií. Do nové č. se dochoval jen dat. pl. neuter vzoru moře : mořím (< mořiem) a dat. pl. subst. kůň : koním. Pro krátké trvání se změna nerozšířila za hranice Čech. Impulzem k ní byla dobová obecná tendence k odstraňování předních variant zadních vokálů (↗pračeština, ↗raná stará čeština).

Hlavní historická depalatalizace neboli zánik měkkostní korelace u konsonantů je proces, který patrně začal už ve 13. stol. Východiskem k němu byla existence tří e-ových hlásek: ě, předního ’e a jeho zadní varianty e (např. kúp’ě ʻkoupě’ : p’eku : chlapem). Prvním projevem této depalatalizace byl zánik měkkosti konsonantu před původním e: např. p’eku a chlapem ve výslovnosti splynulo a zůstal protiklad typu kúp’ě : peku, chlapem. Tento depalatalizační proces se rozšířil na celé území č. jaz. Další průběh depalatalizace ovlivnila existence tří nových konsonantů: měkkého ň vzniklého z psl. nj (kóň), n’ změkčeného následujícími předními vokály (n’ěmý, n’ic, n’es’eš) a n tvrdého (noc, núzě, nynie, instr. sg. pánem). Tento ternární protiklad se změnil v binární tím, že n’ změkčené před i a ě splynulo s ň měkkým (ňic, ňěmý jako kóň), kdežto n’ před e se depalatalizovalo (n’es’eš > nes’eš jako pánem); obdobně proběhla depalatalizace u dalších dentál t’ a d’ (ťicho, ďiv; ťěžký, ďěd; teku, den’). Tento typ depalatalizace nepronikl do oblasti nářečí slezskomoravských (↗slezská nářeční skupina). V důsledku toho po přehláskách ’a > ě (viz ↗raná stará čeština), ’u > i a ’o > ě nabyly zbylé palatalizované konsonanty ve většině případů (s výjimkou konce slova jako den’, hus’, holub’) povahy pouhých pozičních variant před předními vokály. Kolem poloviny 14. stol. se pak depalatalizační proces završil zánikem rysu palatalizovanosti u všech konsonantů. Zbylé ď, ť, ň pak už nepředstavují palatalizované protějšky tvrdých konsonantů, nýbrž tvoří samostatnou řadu palatálních dentál. Po těchto depalatalizačních procesech zůstaly zbytky palatalizovaných konsonantů jen v některých okrajových dial.: slezských (↗slezská nářeční skupina), archaických vmor. (labiály – podrobněji ↗východomoravská nářeční skupina) a v rozložené podobě (pjivo) i v jč. (↗česká nářeční skupina). Depalatalizací nebylo původně zasaženo l’ a zachovala se dvojice ł : l’. Na přelomu 14. a 15. stol. pak došlo ke splynutí obou v jedno l střední (łkáti, l’núti > lkáti, lnúti). Toto splynutí se rozšířilo na téměř celé Čechy a na záp. polovinu Moravy. Hlavní historická depalatalizace byla nejdůsažnější změnou v systému konsonantů. Zlikvidovala dominantní korelaci palatálnost : nepalatálnost a měla důsledky i pro vývoj vokalismu. Po jejím dokončení se stala nejdůležitějším protikladem v konsonantickém systému korelace znělost : neznělost. To zřejmě vedlo k tomu, že byl do č. přijat neznělý protějšek znělého v – konsonant f, který zde původně scházel. Ve slovech přejatých před 14. stol. bylo f nahrazováno nejbližšími konsonanty: labiálami p n. b: něm. biscof > č. biskup, něm. farva > č. barva. Od začátku 14. stol. jsou slova přejímána už s původním f: fara, filosofia... Znělým protějškem hlásky f, která se vyslovovala labiodentálně, bylo bilabiální v [w] zděděné z psl. Během 14. stol. se však jeho artikulace přizpůsobila labiodentální artikulaci f a vzniklo dnešní v labiodentální. Zbytky pův. bilabiální výslovnosti [w] se uchovaly v dial.svč. (↗česká nářeční skupina): na konci slabiky [diwnej, lew] na širším území, na okraji území v okolí Náchoda i v jiných pozicích [kráwa, woda]. Po dokončení hlavní historické depalatalizace se dlouhé vokály vyvíjely odlišně od vokálů krátkých.

V důsledku této depalatalizace došlo k zániku fonému ě (změna ě > e). Krátké ě se ve většině případů změnilo v e (cěsta > cesta, sěno > seno, skrzě > skrze, čiešě > čieše, žěleti > želeti, jěščer > ješčer). Po labiálách se krátké ě rozložilo v j+e: pěna > [pjena], hrábě > [hrábje], věnec > [vjenec], město > [mjesto]; po konsonantu m později prošlo ještě dalším vývojem (↗humanistická čeština). Tuto změnu nelze sledovat v grafice. Ve vč. dial. (↗česká nářeční skupina) došlo k splynutí ě s e i po labiálách a vznikly tak podoby pet, bežet, vedět, meděnej. Dlouhé ě̄ se vyvíjelo odlišně.

Změna ě̄ > ie: Došlo zde k vydělení i-ové složky a tím ke vzniku diftongu ie: chtieti, dieti, sien, 3. os. pl. oni vozie, nietiti, čieše, 3. os. pl. oni slyšie, ležie, hřiech, piesek, bielý, viera, miesto. (Náběh ke splynutí s é, symetrický s vývojem ě krátkého, který se sporadicky projevil podobami césař, vzéti..., se nakonec neuskutečnil.) Existence diftongu ie vyvolala ze systémových příčin vznik diftongu uo z dlouhého ó: diftongizace ó > uo. K diftongizaci došlo na sklonku 14. stol. Jde o vydělení labializace, což je systémový protějšek vydělení i-ové složky u někdejšího dlouhého ě̄: dat. pl. létóm > létuom, dóm > duom, sól > suol, zóstati > zuostati, gen. pl. pánóv > pánuov, mój > muoj, hól > huol. Dlouhé ó se mohlo vyskytnout jako výsledek dloužení po neslabičné předložce i na začátku slova: v oči > v uoči. (Náběh k vydělení labializace i u krátkého o se nakonec neuskutečnil: sporadicky doložené podoby duoba, kuostel po čase zanikly.)

Hláskové změny 14. stol. znamenaly dovršení přestavby č. hláskosloví. Zděděný stav s bohatým konsonantismem a zároveň s komplikovaným vokalismem nemohl natrvalo existovat, a proto došlo k výraznému zjednodušení konsonantického systému. Další konsonantické změny v pozdější době neznamenaly už změnu systému: byly to většinou foneticky motivované změny v proudu řeči.

↗Asimilace znělosti se týkala párových konsonantů v konsonantických uskupeních. Během 14. stol. se prosadila asimilace regresivní s třemi výjimkami: nenastávala tehdy, bylo-li posledním konsonantem uskupení h, ř a v. V prvních dvou případech se zčásti uplatnila asimilace progresivní (s+h > s+ch, podobně K+ř), ve třetím (s+v, t+v apod.) k asimilaci nedošlo, v oblasti ↗nářeční skupiny slezské a v sev. části ↗nářeční skupiny východomoravské se však i zde provedla asimilace progresivní (potvora > potfora, mrkva > mrkfa...). Je zřejmé, že regresivní asimilaci nepůsobí ty konsonanty, které ještě neexistovaly v ↗pračeštině (h, ř), resp. existovaly v jiné artikulační podobě a jako konsonant nepárový (v). Asimilace znělosti je zřejmě završením procesu, jehož základy byly položeny už v době pč. po zániku lichých ↗jerů, kdy většina konsonantických uskupení vznikla.

Z ↗disimilačních změn je nejdůležitější změna šč > šť (změna žč > žť). Rozšířila se jen na území Čech (ščáva > šťáva, nebožčík > nebožtík).

Hláskové změny pronikaly ve 14. stol. do písma bezprostředně, pokud byly k dispozici adekvátní grafické prostředky. Hláskový stav písemných památek je většinou i chronologickým svědectvím o jejich průběhu. Většina se nerozšířila na celé území č. jazyka, a tak byl položen základ nář. diferenciace. K vývoji názorů o případném vlivu něm. na stč. hláskosloví viz ✍Rejzek (2003:251–264), ✍Berger (2008:21–28).

2 Morfologie

V deklinaci plurálových vlastních jmen místních se prosadil akuz.-nom., tj. akuz. forma ve funkci nom.: Čechy, Brozany, Lobkovice za starší Češi, Brozěne, Lobkovici; uchovala si také pův. bezkoncovkový gen. (Čech), a to bylo východiskem k postupnému pronikání nových koncovek: dat. Čechám, lok. Čechách, instr. Čechami. Tím se tato jména formálně odlišila od jmen obyvatelských, resp. ↗etnonym, z nichž vznikla.

Pokračoval ústup deklinací konsonantických, protože jejich jednotné koncovky nebyly schopny vyjadřovat nastupující gramatický rod. Výjimkou jsou nt-kmeny (kuřě), protože ty představují produktivní slovotvorný typ – ↗názvy mláďat.

Důležitá je stabilizace futurálních tvarů nedok. sloves. Z konkurujících forem typu chc’u volati, jmám volati, budu volati a budu volal se kolem poloviny stol. prosadil typ budu volati; viz ↗futurum ve starší češtině.

Gramatikalizoval se vidový protiklad perfektivnosti a imperfektivnosti. Hlavním prostředkem perfektivizace byla prefixace (vésti > uvésti), imperfektivizace se dála resufixací inf. kmenotvorných formantů (vrátiti > vracěti), u sloves s vokalicky vyznívajícím kořenem pomocí přípony -va (ukryti > ukrývati). Málo významná zatím byla vidová ↗deprefixace (obohatiti > bohatiti). S rozvojem vidu těsně souvisí přechod sloves od 1. tř. (podle inf. kmene) k třídám jiným: slovesa s nulovým kmenotvorným formantem byla bez prefixu vidově nezřetelná, a proto přecházela k třídám, které perfektivnost či imperfektivnost jasně manifestovaly: např. sieci bylo nahrazeno perfektivním sáhnúti a imperfektivním sahati.

Ustupuje ↗aorist asigmatický i starší ↗aorist sigmatický a je nahrazován sekundárním ↗aoristem sigmatickým, např. místo 1. os. sg. zdvih proniká zdvižech a zdvihnuch. Ke konci stol. se aorist a ↗imperfektum v důsledku gramatikalizace vidu dostávají v mluveném jaz. do regrese a převažuje nad nimi užívání ↗préterita. V literárním jaz. se jednoduchých min. časů užívá i v následujícím stol.

Pod vlivem lat. se začíná konstituovat ↗opisné pasivum, zprvu jen s významem min. času (chválen jest chápal ještě Hus jako ekvivalent lat. laudatus est, tedy ve významu ‘byl pochválen’). 1. os. sg.ind. préz. volaji je nahrazována novotvarem volám převzatým od ↗atematických sloves.

3 Tvoření slov

Potřeby nových pojmenování byly uspokojovány aktivizací řady slovotvorných typů. Jména konatelská se odvozovala sufixem ‑ář/‑ař (krčmář, masař), u jmen činitelských se vyhranila specializace sufixu ‑tel na odvozování od sloves vyjadřujících činnosti intelektuální (hledatel) a ‑č od sloves pojmenovávajících děje fyzické (lamač). U jmen míst se začal uplatňovat sufix ‑na (čeledna). U pojmenování mužských nositelů vlastností se vyhranila komplementární distribuce suf. ‑ec pro základy zakončené na V+K (lakomec) a ‑ík pro základy zakončené na K+K (nedorostlík). Pro přechylování k fem. osobním se uplatňoval suf. ‑ka (kuchařka). U deminutiv přestaly být produktivní sufixy c‑ové (‑ec, ‑icě, ‑ce) a odvozuje se jen pomocí k‑ových ‑ek/‑ík, ‑ka/‑ička, ‑ko. Vyhraňuje se přitom distribuce suf. ‑ek/‑ík a ‑ka/‑ička podle zakončení základu na V+K či K+K.

U adj. se vyhraňuje kategorie posesivity individuální (bratróv) a kolektivní (býkový, kuchařový). Někdejší sufix -j v posesivní funkci dožívá u ↗toponym (Bezděz < Bezdědj), ale i zde je vytlačován formacemi se suf. ‑ov a ‑ín (Benešov, Tetín). Není ještě plně vyhraněna distribuce formantů k vyjádření kolektivní posesivity pro odvozeniny ze jmen osob (babí // babský) a zvířat (žabí // kravský // býkový). U adj. relačních se sufix ‑ový zprvu uplatňoval u maskulin (hrobový) a u jmen rostlin (lípový), suf. ‑ný u feminin a neuter (hvězdný, kladivný), ale toto rodové omezení bylo už porušováno. Deverbální adj., u nichž převažoval sufix ‑ný (milovný, nedielný), se diferencují: začíná se vyhraňovat skupina formací se suf. ‑te(d)lný vyjadřujícím potenciální zasažení dějem (chvalite(d)lný). Při stupňování adjektiv je přežitkový typ se sufixem ‑(ěj)í, ‑(ěj)ši (dalí, fem dalši; bohatějí, fem. bohatějši) nahrazen typem se suf. rodově a kmenově vyrovnanými (mask. i fem. chudší, bohatější).

Subst. kompozita, vlastní i sufixální, představují několik typů: typ se zadním členem deverbálním a předním subst. či adj.: listopad, dobrodienie, zlatotepec, mužobojcě; ostrovid, živobytie; ojediněle se objevuje subst. přední člen v gen. podobě: vínabranie; typ s předním členem verbálním mívá někdy morfologickou charakteristiku zadního členu subst. změněnu ve prospěch mask.: lomikámen, trativod. Typ s předním členem numerálním má přední člen v podobě gen.: pětilist, polukrúžek, polúdnie. Přechodného rozmachu došel zejména typ s předním členem polú‑ a sufixem ‑ie (polúbotie). Typ s předním členem adj. a zadním subst. má někdy morfologickou charakteristiku zadního členu změněnu ve prospěch mask.: zlosyn, velryb. Subst. kompozita se často uplatňují v oblasti ↗onymie. Adj. kompozita patří ke dvěma typům: typ s předním členem adj. a zadním subst.: křivonohý, milosrdný a typ s předním členem numerálním; ten mívá gen. podobu: dvúnohý, desětistrunný. Kompozita s předním členem subst. mívají už často analogický konekt, nejčastěji ‑o‑, nikoli původní zkrácený kmenotvorný vokál. Přední člen adj. bývá připojen konektem ‑o‑, přední člen verbální konektem ‑i‑.

Ve slovotvorbě sloves se jako imperfektivní protějšky prefigovaných perfektiv uplatňují ova‑kmeny (přěvrátiti : převracovati; ukázati : ukazovati; vytáhnúti : vytahovati) a nově formace se suf. ‑va (poznati : poznávati; přěstati : přěstávati; prospěti : prospievati). Vrchol a poté zánik produktivity zaznamenal prefix vz‑, který se často uplatnil při tvoření nedokonavého fut. (vzpěju ʻzačnu zpívat’ → ʻbudu zpívat’).

4 Syntax

Patrná je redukce funkcí part. nt-ových a s‑ových. Z řady možností (uzře muže proti sobě stojiec; nevědieše co odpověda; činieše sě toho netbajě; nenie kto jím ořě) se jejich funkce postupně redukovaly na vyjádření doprovodného děje čili vazbu přechodníkovou (bděli, stád svých střehúce). V souvětí docházelo k postupnému dotváření spojovacích prostředků a vyhraňování jejich funkcí: spojky polyfunkční (jak(o), kak(o), že) ustupují a specializují se na vyjádření jednoho základního vztahu, v ostatních jsou nahrazovány prostředky novými, ponejvíce derivovanými ze zájmenných základů j a k. Děj nereálný se nadále důsledně vyjadřoval kondicionálem. Inspirativní roli tu hrála lat., z níž se překládaly i texty syntakticky náročné.

5 Slovní zásoba

Slovní zásoba se v období rozmachu literatury živě rozvíjela: důležitý byl přírůstek abstraktních pojmenování, která se tvořila podle živých slovotvorných modelů. Literatura postupně vyžadovala i rozvoj synonym. Terminologie řemesel a těžby nerostů byla pod něm. vlivem. Pokus o počeštění terminologie vědních oborů představovaly slovníky mistra Klareta (Bartoloměje z Chlumce). V oborech konkrétních, jako v zoologii, mohl uvádět existující slovní zásobu, termíny z oblasti duchovní musel povětšině tvořit. Jeho neologismy jsou zčásti neumělé, protože neodpovídaly slovotvorným zákonitostem č., a proto se nemohly ujmout. Využíval přípon ‑na (čtena ʻlitera’), ‑ák (treskták ʻkorektor’), ‑en (bohomluven ʻteolog’), ‑ně (bekně ʻjeptiška’), ‑el (troskel ʻžluklost’), ‑al (pyskal – název příšery), ‑oň (sladoň ʻmelodie’), ‑olt (pruholt – název žíhaného kamene) a kompozice (hudivarhan ʻvarhaník’); podrobněji ↗slovníky češtiny. O vývoji vlastních jmen viz ↗hypokoristikum, ↗křestní jméno, ↗oficiální osobní jméno, ↗příjmí, ↗přezdívka, ↗vlastní jméno místní, ↗pomístní jméno.